V hodině, kdy duchem neklidně zmítají sny,

kdy lidi přepadá malátnost,

otřásla mnou hrůza

a všechny mé kosti naplnila děsem.

Jakýsi závan mi sklouzl po tváři,

zježil mi chlupy na těle.

Kdosi povstal... nepoznal jsem jeho tvář,

ale ten obraz mi zůstával před očima.

Bylo ticho... pak bylo slyšet hlas:

"Což je smrtelník spravedlivý před Bohem,

může být člověk před svým tvůrcem čist?

Bůh nedůvěřuje ani svým služebníkům

a své anděly usvědčuje z omylu.

Co říci o obyvatelích těch domů z hlíny,

které samy stojí na prachu?

Jako mol se rozdrtí;

jeden den stačí, a jsou rozbity na padrť.

Zmizí navždy, neboť nikdo je nepřivede nazpět.

Vyrván je jejich stanový kolík

a oni umírají bez moudrosti."

Job 4¹³